Cyklokros

Pavla Havlíková: Kolo mě pořád baví, ale už se cítím víc jako trenérka

Pavla Havlíková: Kolo mě pořád baví, ale už se cítím víc jako trenérka

Dlouhá léta patřila k nejúspěšnějším českým cyklokrosařkám, doma má z nejrůznějších disciplín možná přes 20 titulů. Ve 38 letech Pavla Havlíková usoudila, že se závoděním na mezinárodní scéně už je čas se rozloučit. A tak si před nedávnem na Světovém poháru v Táboře střihla rozlučku s českými fanoušky.

Kariéru však ještě zcela nekončí. Doma chce závodit dál, dokud ji to bude naplňovat. „Ale už nebudu tolik honit výsledky. Chci si to hlavně užívat a předávat zkušenosti našim mladým závodníkům,“ říká trenérka Lawi Junior Teamu, kde spolu se zkušeným cyklistickým koučem Miloslavem Hollósim vychovává při Sportovním gymnáziu v Jablonci mladé naděje.

Pavlo, byl Tábor určitě Vaším posledním Světovým pohárem?

Jednoznačně. Já tu rozlučku chtěla udělat už vloni, ale závodů moc nebylo a na spoustu z nich nemohli diváci, takže jsem si to musela protáhnout. Nechtěla jsem říct: Ahoj, mějte se, já už závodit nebudu. S těmi lidmi se na závodech vídáme dvacet let a chtěla jsem se s nimi rozloučit.

A jaká ta rozlučka byla?

Parádní. Maximálně jsem si to užila. Nešlo mi už tolik o výsledek, ale snažila jsem se na to nějak připravit. Ostuda to nebyla, žádné terno taky. Jen mě mrzí, že tam nemohli přijet třeba všichni Belgičané, se kterými jsem během kariéry byla v kontaktu, ale i tak bylo nádherné, jet poslední velký závod zrovna doma. I když se vlastně ještě budeme nějakou chvíli potkávat.

Tušíte, jak dlouho ještě chcete připínat na záda startovní číslo?

Dokud mi to něco bude dávat. V sezóně pojedu ještě pár závodů, asi i mistrák republiky a co bude dál, to je ve hvězdách. Vždyť já už letos ani plnohodnotnou sezónu nemám. Naskočila jsem jen do krosu a byla to spíš příprava z rychlíku. Závodím, protože mě to baví, i když už to není k tomu, aby člověk většinou bojoval úplně o ty nejvyšší příčky. I když přijedu pátá nebo desátá, dokážu si závod užít. Spoustu let jsem jezdila pod tlakem, že musím zajet. Teď můžu jezdit úplně bez stresu, což je taková třešnička na dortu,

Cítíte na sobě, že tělo už někdy říká dost?

Věk je strašně znát. Tělo se chová jinak, potřebuje daleko delší čas na regeneraci. Už nejde jen trénovat, člověk musí o všem víc přemýšlet. Ale zároveň se pořád dokážu zmáčknout, hlavně v závodě. A když to vidí naši mladí závodníci, může jim to k něčemu být.

Takže role jakéhosi mentora je teď vaší hlavní náplní?
Ano. Náš Lawi junior team je navázaný na Sportovní gymnázium v Jablonci a s Hollošákem (Miloslav Hollósi) se mladé snažíme dovést někam dál. Aby jednou třeba mohli zažívat to, co já. Naším cílem je, aby se od nás dostali do nějakých vyšších pater cyklistiky. Máme tam velice šikovné závodníky a věřím, že je to v jejich silách. A ráda bych, abychom někoho z nich viděli třeba na cyklokrosovém mistrovství světa v Táboře 2024.

Poslouchají vaši svěřenci?

Máme dobrou skupinu. Každý je originál, někdo dává tréninku víc, někdo míň. V dnešní době už není moc těch, kteří by tomu dávali sto procent. Já to tak třeba měla vždycky. Ale moc mě práce s mladými baví. Dlouho jsem na gymnáziu fungovala jako závodník i trenér, teď už se stále víc a víc cítím trenérkou.

Jak vidíte v Česku svoje nástupkyně?

Myslím, že zase svítá na lepší časy, ale jde o to, aby u toho ty holky vydržely a po roce nezmizely. V první řadě se musí chtít posouvat dál, nebát se jezdit do Evropy a bojovat se světovou špičkou. Jinak to nemá cenu. Ideální scénář je pak dostat se do nějakého zahraničního týmu, i když je to čím dál těžší, protože třeba belgické krosové týmy získávají od státu příspěvky na svoje mladé závodníky, ale na cizince ne.

Svět cyklistiky ještě zcela neopouštíte, ale přichází už čas na bilancování? Jaká byla kariéra Pavly Havlíkové?

Pro mě je na tom nejhezčí, že můj koníček mohl být a pořád je mým zaměstnáním. Výsledky nehrajou roli, to je chvilková a pomíjivá záležitost. Ale živit se tím, co člověka naplňuje a baví, to je moc krásný.

Máte spočítáno, kolik titulů domácí šampiónky jste získala napříč disciplínami?

Vůbec, nikdy jsem to neřešila. Ta čísla vždycky slyším jen od novinářů. Minulostí nežiju, medaile a dresy mám někde doma v krabici ve sklepě. Moje kariéra byla hodně dlouhá, krásná. Hodně moc mi dala, možná i vzala, ale výsledky pro mě nejsou až tak důležité.

Cítíte se tedy už jako trenérka?

Úplný přerod do role trenéra je na spadnutí. Jsem vyzávoděná až až, nemám si co dokazovat. Ale je to můj styl života, nedokážu bez toho být. Pořád mám zabalenou tašku. Jen se chci snažit víc zaměřit na předávání zkušeností. Chci, aby moji svěřenci viděli, že ani já nejsem robot a při tréninku taky trpím. Musí mít hlavně trpělivost a vůli, aby vydrželi i ve chvílích, kdy to zrovna nejde. Protože pak zase vždycky přijdou lepší časy.

Dokážete si představit život bez kola?

Rozhodně ne. Ani bez sportu jako takového. Já se nedokážu moc zastavit. Klidně můžu jet na kole jen jako turistka, to mi nevadí, ale musím být pořád v pohybu. Kolo, procházka, lyže, jiné sporty. Jsem multisportovní člověk a ráda vyzkouším všechno. Možná i to přispělo k tomu, že jezdím na kole tak dlouho.

Foto: Martin Korhel, Pavel Křikava

Autor článku: Jan Krůta