Bronzovou medaili vydřela dvakrát na tratích při mistrovství světa. Ještě před dvěma lety finišovala v bitvě o duhový trikot třináctá. Cyklokrosový šampionát v Táboře první únorový víkend však sledovala Kateřina Nash jen z tribuny. Na jih Čech dorazila jako viceprezidentka Mezinárodní cyklistické federace. „Užívala jsem si, že kromě oficiální úlohy jsem hlavně divák a fanoušek,“ říkala šestačtyřicetiletá cyklistka pocházející z Prachatic a žijící už mnoho let v USA.

Když jste Kateřino sledovala závod ženské elity při mistrovství světa v Táboře, necukaly vám nohy? Nedostavila se touha skočit na kolo a bojovat na trati?

Podmínky byly přesně podle mého gusta. Trať by se mi líbila. V blátě, které pokrylo okruh areálu Komora, jsem jezdila ráda. Ale mistrovství světa je specifické a já se dlouho neporovnala se světovou špičkou. Je potřeba pravidelně startovat v daných závodech a sbírat body, aby měl člověk dobrou startovní pozici. Já mnoho let kombinovala horská kola a cyklokros, což už se nedalo zvládat. Takže závodím prakticky jenom v létě a k cyklokrosu jsem se přesunula v roli fanouška.

Na mistrovství světa v cyklokrosu jste získala dvě bronzové medaile, třetí jste byla i na mistrovství Evropy. Jaké jsou vzpomínky na kariéru v krosu?

Jednalo se o moji oblíbenou disciplínu. Ráda jsem se vracela, byla to srdcovka. Krátký a dynamický závod. Úplně jiný styl závodění než třeba při vytrvalostních závodech na biku, kdy jedu spoustu hodin. A pokud si připočtu vzpomínky na závody, v nichž jsem reprezentovala Česko, je to vážně skvělé.

Ještě v roce 2022 jste startovala na mistrovství světa v cyklokrosu a vybojovala třináctou příčku. Změnil se cyklokros za ty dva roky?

Neustále se posouvá. Jde o zajímavou disciplínu zejména pro závodníky kombinující kros třeba se silnicí nebo biky. Je skvělé, že hvězdy světového formátu se z jiných disciplín stále vrací k cyklokrosu. Když pak někdy na závodech světových pohárů chybí, tak jsou diváci překvapení. Myslím, že by měl každý fanoušek cyklistiky být rád, pokud se v cyklokrosu objeví třeba hvězda jako Mathieu van der Poel. Vidět ho na kole je přeci velice inspirativní. Zejména pro mladé, kteří se mohou pokusit jej napodobit. Závodí v krosu, na silnici, na horských kolech… On je perfektní ambasador cyklistiky.

Šampionát v Táboře představoval loučení s kariérou pro Zdeňka Štybara. Během startů za reprezentaci jste měla šanci ho poznat. Vzpomínáte na něj ráda?

Byla jsem jako závodnice u dvou z jeho tří titulů mistra světa. A pokaždé je skvělé, když někdo z týmu vyhraje obrovskou akci jako je třeba světový šampionát. Osobně Zdeňka respektuji jako skvělého závodníka. Ale ještě více se mi líbil jeho lidský přístup. Kdykoliv jsme se potkali, pozdravil, prohodil pár slov, zeptal se na momentální rozpoložení. Vždy při tom hleděl do očí. I přes svoje obrovské úspěchy respektoval všechny ostatní, což hodně vypovídá o jeho charakteru.

Česko získalo na šampionátu dvě medaile. Kryštof Bažant mezi juniory vybojoval bronz, Kristýna Zemanová v závodu žen do 23 let stříbro. Jak jste hodnotila vystoupení české reprezentace?

Užila jsem si závod juniorek, kde startovalo hodně holek. Bylo skvělé vidět, že máme novou generaci. Těšila jsem se pochopitelně na závod Kristýny a byla jsem nadšená z jejího úspěchu, stejně jako z medaile Kryštofa Bažanta. Nechci se pouštět do nějakého hlubokého hodnocení. Myslím, že závodníků pro budoucnost máme relativně dost. Největší výzvou je udržet mladé u cyklokrosu, protože dostat se do světové špičky trvá dlouho. Jde vážně o velice náročný proces. Když už se probijete mezi elitu, je to dobré. Ale cesta je vážně dlouhá.

Existuje nějaký zaručený recept, jak mladé u sportu udržet a zajistit, aby neztratili trpělivost?

Mojí filozofií je správně vybalancovaný trénink s životem mimo kolo. Je potřeba si sport užívat. Jasně, před vrcholnými akcemi jako je mistrovství světa nebo olympiáda to nejde. Ale pak jsou fáze sezony, kdy je nezbytné si trénink nebo závody užít. Někdy není na škodu dát přednost trati, kterou mám rád. Tréninku v partě, s níž rád trávím čas. Určitě je fajn kombinovat více disciplín. A nepřehánět to s tlakem. Nedělat si těžkou hlavu z okamžiků, kdy se nedaří, a něco se nepovede.

Sama jste si lásku ke kolu udržela i v šestačtyřiceti letech. Dokonce pořád závodíte. Které disciplíny upřednostňujete?

Založila jsem si vlastní tým. Ještě v minulém roce jsem podporovala jednu mladou závodnici, a tak jsme byly vlastně dvě. Ale letos už jsem sama. Věnuji se etapovým závodům na horských kolech. V minulosti mě moc nebavilo jet třeba sedm hodin v kuse. Ale teď pro mě jde o výzvu. Hledám cestu, jak se mohu v tomhle stylu závodění zlepšit.

Jak vlastně vypadá váš program, když zahrnete pracovní i závodní povinnosti?

Záleží, jestli se v rámci Mezinárodní cyklistické federace setkáváme v Evropě a já musím cestovat. Pak je to samozřejmě náročnější. Ale ten program je hodně variabilní. Někdy dva nebo tři týdny nemám žádnou práci, takže je prostor řešit svoje záležitosti. Já si logistiku závodění zajišťuji sama. Stejně jako smlouvy s několika sponzory, které mám. Zabírá to dost času vedle tréninku. Věnuji se kolu, kde se dá. Třeba minulý rok jsem byla měsíc a půl u rodičů, takže jsem projezdila celou Šumavu.

Naplňuje vás práce v roli viceprezidentky Mezinárodní cyklistické federace?

Nemusím sedět denně v úřadu ve Švýcarsku, což beru jako velké plus, protože pořád mohu povinnosti kombinovat s cyklistickou kariérou. Jsme komise, která se schází několikrát za rok. Když občas musím trávit čas v kanceláři, uvědomuji si, jak miluji kolo. Zpočátku jsem se musela hodně učit. Pro mě jako závodnici bylo zajímavé vidět vše z druhé strany. Nejde jenom o organizaci závodů. Děláme akce pro životní prostředí, pro rozvoj cyklistiky. Dávají se dohromady projekty, kam se budou posílat kola. Třeba do zemí, kde není cyklistika tak rozšířená. Je to fajn práce.

AUTOR: Radek Malina a Jaroslav Cícha

FOTO: Jaroslav Svoboda a Jan Němec

Autor článku: Admin

Související

Doporučené