V MIX zóně se s úsměvem na tváři bavila v Hoogerheide bronzová ze závodu žen do 23 let dvojnásobná domácí šampionka Kristýna Zemanová. Stále jen těžko věřila tomu, že si chvíli předtím dojela před desítkami tisíc diváků pro životní úspěch.

 „Jsem strašně šťastná, vůbec nevím, co mám říci. Tohle byl vždycky můj sen a vůbec mi nedochází, co se vlastně stalo,“ byla první slova teprve devatenáctileté krosařky. „Je to neuvěřitelné. A je to také strašně velká odměna za všechnu tu dřinu a vše, čím jsem si prošla v posledních dvou letech,“ řekla Zemanová, která ukončila pětileté čekání českých cyklokrosařů na cenný kov z MS.

Závod zvládla skvěle po taktické stránce. Od začátku měla přehled o dění v čele. Když odjely hlavní favoritky Nizozemka Shirin van Anrooijová s Britkou Zoe Bäckstedtovou, zaměřila se na boj o třetí místo s Lucemburčankou Marií Schreiberovou. Přiznala ale, že žádné velké taktické plány před startem nespřádala. „Tak nějak se to vyvinulo samo. Já jsem do závodu šla s tím, že to pojedu na maximum a nebudu na nic čekat, jak jsem čekala minulý rok v Americe, kde jsem to možná zbytečně protaktizovala. Naštěstí to takhle krásně dopadlo. Pro mě vážně něco úžasného,“ pochvalovala si Zemanová.

Před polovinou závodu jí i pomohla chyba soupeřky. Schreiberová měla pád a ztratila kontakt. „Vnímala jsem to. Ona mi tady při nájezdu do třetího kola odstřídala a já si říkala, že na tu špic vlezu, protože stejně v cílové rovince foukalo do zad, takže nebylo úplně nutné jet za někým schovaný. Vlezla jsem si tam a když jsme projížděly kolem depa, měla tam malinkou mezírku a v lese udělala chybu, která ji možná stála lepší umístění, těžko říct. Od toho momentu jsem se pak opravdu modlila, abych už byla v cíli, a takhle dobře to dopadlo,“ popsala klíčové okamžiky.

Ale to bylo ještě před polovinou závodu, který musela zvládnout úplně sama. „Já měla v hlavě jen tu medaili a odpočítávala každé kolo, každý kilometr, protože jsem tu medaili strašně moc chtěla a bála jsem se, že mě ty holky dojedou. Naštěstí jsem ale viděla, že se nijak nepřibližují, takže jsem se jen modlila, aby se nic nestalo, abych zbytečně nezmatkovala, neudělala nějakou chybu a dotáhla to až do cíle,“ uvedla Zemanová.

Přišla prý ale i krizová chvilka, hlavně pro hlavu. „Jakmile jsem tam byla sama, tak musím říct, že jsem si strašně dávala. Ale říkala jsem si, že je to poslední závod a nemůžu na nic čekat. Tak jsem jela, co to dalo. V tom třetím kole, co jsem jela sama, už se to pak docela zajídalo. Jak jel člověk sám, nikde nikdo, žádný oční kontakt, tak je to trošku na hlavu, ale nějak jsem to překonala právě vidinou té medaile,“ říkala Zemanová.

Že získá medaili uvěřila až v posledních metrech. „Až když jsem sjela dolů na cílovou rovinku, tak jsem začala tak trochu vnímat, co se to vlastně děje. Jinak jsem celý závod jela a měla černo, jen jsem už chtěla být v cíli, aby to dopadlo co nejlépe. A když jsem projela cílem a bylo jasno? Musím říct, že jsem měla v hlavě úplně prázdno. Pořád tomu nevěřím, co se stalo. Teď si to vůbec neuvědomuji. Myslím, že mi to bude docházet teprve postupně. Teď nejsem schopná to nějak zpracovat. Mám ale strašnou radost za všechny, kteří mě podporují. A za všechny, kteří při mě stojí a pomáhají mi jít tou mojí cestou,“ dodala Zemanová.

A pak už se začne prý pozvolna těšit na příští světový šampionát před českými fanoušky v Táboře. „Uvidíme, jak to půjde. Doufám, že ještě lépe, než to šlo letos. Snad se v té sezoně zase trošku posunu. Určitě mám motivaci se doma ukázat,“ zdůraznila Zemanová.

FOTO Jan Brychta

Autor článku: Jaroslav Cícha

Související

Doporučené