Stávající viceprezident Českého svazu cyklistiky David Průša je po uzávěrce přihlášek jediným kandidátem na funkci prezidenta Českého svazu cyklistiky. Ten se bude volit poté, co 27. října opustil předčasně tento svět ve věku 60 let stávající prezident Petr Marek.

Uzávěrka přihlášek byla 29. listopadu, tedy 45 dní před uskutečněním volební valné hromady ČSC. Ta se bude konat 14. ledna od 11 hodin. Své kandidáty mohly nominovat Krajské svazy i jednotlivé disciplíny.  A jediným nominovaným je viceprezident ČSC David Průša, který zároveň zastává i funkci předsedy komise BMX, předsedy disciplinární komise a předsedy výboru Pražského cyklistického svazu. A při této příležitosti jsme Davida Průšu vyzpovídali v následujícím rozhovoru.

Můžete se krátce představit širší veřejnosti?

Myslím si, že mnoho našich čtenářů už o mně alespoň něco zaslechlo. Je mi 50 let, v osmdesátých letech minulého století jsem byl jezdcem bikrosu, tehdy mu BMX ještě nikdo neříkal. Devadesátky jsem trávil u Policie České republiky, kdy jsem svoji kariéru zakončil jako vyšetřovatel Úřadu vyšetřování pro Českou republiku. Pak jsem na chvíli ocitl v advokacii, abych v roce 2009 nastoupil na ministerstvo obrany jako bezpečnostní ředitel. V rámci výkonu této práce jsem navštívil všechna možná bojiště, Kosovo, Afghánistán apod. V roce 2011 jsem pak vykonával funkci poradce náměstka ministra financí, kdy jsem měl na starost oblast tzv. praní špinavých peněz. Pak jsem podnikal v oblasti bezpečnosti a od roku 2019 jsem v advokacii.

A vaše kariéra cyklistického funkcionáře začala kdy?

V roce 2010. Tehdy mě můj otec, tehdejší předseda Pražského cyklistického svazu, přemluvil, ať to vezmu za něj. V nějaké „slabé“ chvilce jsem mu na to kývl a od té doby se to se mnou už veze. Když jste předseda krajského svazu, jste automaticky členem výkonného výboru, pak přišlo mé jmenování předsedou disciplinární komise, pak předsedou komise pro nové stanovy, předsedou komise BMX, následně jsem byl jmenován členem prezidia a završil to funkcí viceprezidenta. Za těch 14 let jsem získal opravdu velký a ucelený přehled nejen o české cyklistice, ale o celém našem sportovním hnutí.

Byl jste pravou rukou Petra Marka, který předčasně odešel z tohoto světa. Cítil jste jakousi nepsanou povinnost do toho po něm jít?

Vždy, když byl Petr zvolen prezidentem svazu, říkal, že je to naposled. Pokaždé se nám ho podařilo přemluvit a vzal ještě další období. Po jeho zvolení v červnu tohoto roku jsem ale nabyl dojmu, že je to skutečně jeho poslední období. Někdy v té době jsem začal řešit, co bude za 4 roky, do té doby by mě ani ve snu nenapadlo, že se budu někdy ucházet o tuto funkci. Možností, jak to bude po olympiádě v Los Angeles, se nabízelo několik, byl čas se na vše připravit. Petrova smrt byla pro mě velkým šokem. Najednou se rozhodování optikou zbývajících tří a půl roku smrskla na velmi krátký časový okamžik. Uvědomil jsem si, jak blízko jsem k němu měl, a že jsem ve své podstatě věděl o všem, co chystá. Ne, že bych se na všem výkonně podílel, ale konzultovali jsme spolu téměř vše, chtěl znát můj názor a dal na něj.

Takže se kandidatura přímo nabízela…

Ano, ale rozhodnutí, zda do toho jít, nebylo vůbec jednoduché. Já jsem poměrně vytížený člověk s ohledem na mé povolání advokáta, a funkci prezidenta není možné vykonávat na půl plynu. Rozhodoval jsem mezi tím, zda omezit svoji advokátní praxi ve prospěch cyklistiky či nikoliv. Nakonec jsem se rozhodl do toho jít i za cenu, že omezím advokacii a budu se více věnovat svazu. Dospěl jsem k závěru, že nepokusit se dotáhnout rozjeté projekty by byla zbabělost a tu já v krvi nemám. Proto jsem oznámil svůj záměr ucházet se o funkci prezidenta svazu.

Co pro vás znamená, že jste jediným kandidátem na post prezidenta?

Víte, když se v nějakých demokratických volbách objeví pouze jeden kandidát, napadne člověka několik možností, proč to tak je. Buď je ta funkce nezajímavá, společnost si nevychovala dostatek vhodných kandidátů či je stávají kandidát natolik silný, že s ním ostatní nechtějí jít do střetu. Při posledních volbách v červnu tohoto roku platila poslední možnost, neboť jsme také volili z jednoho kandidáta a jistě mi všichni dají za pravdu, že to byl kandidát velmi silný, respektovaný celým cyklistickým světem, ale dá se říci i celou sportovní obcí. Doufám, že tomu tak bude i v případě mé kandidatury.

Co budete považovat za priority na následující týdny, měsíce, roky?

Moji velkou výhodou je, že se nepotřebuji seznamovat s chodem svazu, jako by tomu bylo u zvoleného kandidáta, který se ve svazových strukturách nepohyboval, nepotřebuji tedy v politice tolik oblíbených 100 dní hájení. Po boku Petra Marka jsem se pohyboval posledních šest let, vím, jak svaz funguje, a co musím zejména ocenit je profesionalita jeho kmenových zaměstnanců. To bych chtěl podtrhnout. Prioritou je pokračovat v Petrově práci, ostatně to byl hlavní motiv mé kandidatury. O většině projektů jsme spolu diskutovali, takže vím, čeho chtěl dosáhnout a dá se říci, že ty cíle byly naše společné.

Co je pro vás prioritou nejzásadnější?

Výstavba nového velodromu v Brně. Ve stávající rozpracovanosti projektu už si nemůžeme dovolit, abychom ho nedokončili. Troufnu si říci, že v porevoluční době zde cyklistika neměla významnější projekt a musíme všichni táhnout za jeden provaz, abychom to společně dotáhli do vítězného konce. Jako svazový funkcionář dodávám, že to pro českou vrcholovou cyklistiku má i ekonomický přínos, neboť na dráze se rozděluje, tuším, 12 sad olympijských medailí, nejvíce ze všech disciplín. V současném systému financování sportu v České republice má tedy dráhová cyklistika největší společenskou odpovědnost při získávání medailí a tím i financování cyklistického sportu na reprezentační úrovni. Tím nechci ovšem říci, že ostatní disciplíny jsou na druhé koleji. Snažíme se na prezidiu a výkonném výboru držet vyváženost mezi všemi sedmi cyklistickými disciplínami a myslím si, že se nám to daří.

A další projekty?

Je jich řada. Ať je to zlepšení náboru do cyklistických oddílů, kontinuální vzdělávání trenérů, pořádání významných sportovních akcí. Česká cyklistika se v pořádání závodů rozhodně nemá za co stydět, byť někteří stále remcají. Pořádáme Světové poháry, Evropské poháry, mistrovství Evropy a v letošním roce i mistrovství světa. To jsou vše náročné akce a za jejich pořádání jsme na mezinárodní úrovni velmi chváleni.  Pořadatelé těchto závodů si od nás zaslouží nejen velký obdiv, ale též poděkování.

Přijdou změny i na svazové úrovni?

V některých oblastech ano, většinu logicky ještě plánoval Petr. Jde zejména o posílení marketingu svazu, zlepšení komunikace nejen s významnými partnery, ale též i s členskou základnou. Snažíme se svaz učinit otevřenější a transparentnější cyklistické obci a myslím, že toto mi potvrdí každý řádný člen. S tím souvisí i jistá změna paradigmatu svazu v přístupu k tzv. hobby jezdcům či jezdcům nových cyklistických disciplín jako jsou gravel či pumptrack. Ještě v loňském roce jsme na prezidiu např. rozhodli o minimální podpoře těchto nových disciplín, záhy jsme si ovšem uvědomili chybu a napravili ji. Jak bylo jednou řečeno – jen blázen nemění své názory, a my za blázny být nechceme. Na to neseme vůči cyklistické obci příliš velkou odpovědnost.

Můžete trošku rozklíčovat, jak chcete měnit přístup k hobby jezdcům?

Svaz dlouho stavěl svoji roli pouze na metodickém řízení sportu a organizace reprezentace. Nyní docházíme k názoru, že tuto vyhraněnost je třeba opustit. Nebudu teď příliš konkrétní, ale připravujeme projekt, který by mohl být game changer ve vztahu svaz cyklistiky – hobby jezdci. Držte nám palce, ať se podaří, protože tak budeme moci říci, že se svaz cyklistiky stává střechou cyklistického hnutí v České republice. Vím, revoluce se nedá udělat ze dne na den, ale postupnými kroky lze vnímání svazu posouvat k pozitivnějšímu obrazu. To byl ostatně i důvod, proč před šesti lety Petr kandidoval na prezidenta svazu. Cítil potřebu a svoji odpovědnost jej změnit, a to se mu alespoň v mých očích povedlo.

Jak je těžké se do toho všeho za pochodu dostávat, když Petr Marek odešel tak náhle?

Těžké to je. Tím, že byl jeho odchod tak nečekaný, tak se mi v podstatě změnil život z hodiny na hodinu. Vnímám svoji roli předsedy Komise BMX, v níž jsem od roku 2017 a v níž jsem měl a stále mám vize, jak ji posunout dál. Nyní musím odejit od rozdělané práce a přesto doufat, že ty vize budou naplněny tak, jako se já pokusím naplnit vize Petra. Ano, stále tu jsem BMX po ruce, ale obávám se, že čas je veličina, kterou si koupit nelze. A když jsem BMX věnoval 100 % svého volného času, tak nyní to tak již být z pochopitelných důvodů nemůže. Nicméně výhodou je, že některé procesy, které se v BMX ukázaly jako mimořádně přínosné, můžu pomoci aplikovat i do ostatních disciplín.

Autor článku: Jan Krůta

Související

Doporučené