V disciplíně Park při Freestyle BMX dokázala Iveta Miculyčová už získat dva tituly mistryně Evropy a jeden bronz z mistrovství světa. Teď čeká 18letou českou reprezentantku velká olympijská premiéra.

Iveto, jste nervózní?

Zatím moc ne. Říkám si, že je to závod jako každý jiný a stres docela umím vypouštět. Nechci se tím nechat zbytečně rozhodit. Ale samozřejmě, že to na mě na místě určitě trochu dolehne.

Ve vaší disciplíně startuje 12 nejlepších závodnic z celého světa. Na co si troufáte?

Ráda bych skončila aspoň do šestého místa. Ale stát se může všechno. Určitě do toho jdu s pokorou a nevyhlašuju dopředu, že si jedu pro medaili.

Jak moc podle vás visí olympijská medaile?

Docela dost. Jsou tam dvě holky hodně odskočené, Američanka a Číňanka. Ale v naší disciplíně je to tak, že jeden pád může všechno změnit. Když zajedu dobře a nespadnu, tak třeba bronzová medaile není úplně nereálná. Uvidíme.

Už v úterý 30. července vás čeká kvalifikace, o den později finále.

Kvalifikace je spíš takový trénink. Do finále jde všech 12 holek a kvalifikace je pouze rozřazovací kvůli nasazení do závodu. Asi tam nikdo nebude chtít odkrýt všechny karty. Ale úplně nedůležitá ta kvalifikace zase není. Čím později pojedu ve finále, tím lépe. Uvidím, jak jely holky přede mnou, co potřebuju ukázat, zajet. Když budu startovat první, nemám žádné srovnání.

Chystáte nějaké překvapení?

Už v kvalifikaci v Číně jsem ukázala nový trik flair, což je salto o 180 stupňů. Ale něco dalšího nového už jsem nestihla vypilovat kvůli zranění kotníku. Musela jsem na čas přerušit trénink.

Rozhodilo vás to hodně? Přece jen zranění přišlo v polovině června nedlouho před olympiádou.

Nedalo se nic dělat, tyhle věci k našemu sportu někdy patří. Byl to běžný trénink, něco podobného vás může potkat prakticky kdykoliv. Vypadla jsem na tři týdny z tréninku. Přitom pro nás je i týdenní výpadek strašně znát. Ale nedá se nic dělat, nemohla jsem nic uspěchat. Věděla jsem, že když udělám chybu, mohlo by to dopadnout špatně. Věřila jsem lékařům a soustředila se na regeneraci, abych se stihla vrátit. To se podařilo a věřím, že mě to všechno ještě posílilo.

Jaký byl návrat na kolo?

Musela jsem se s ním zase sžít. Není to úplně sranda. Byli jsme trénovat ve Slovinsku, dělala jsem spíš fyzičku a připomínala si triky. Všechno se podařilo. Noha drží, i když tam musím mít pořád tejp. Bud se rvát a chci ukázat, že na to mám.

Kvůli zranění jste nemohla absolvovat závěrečný díl olympijské kvalifikace v Budapešti. Byla jste hodně nervózní, jestli to klapne?

Věděla jsem, že mám i tak velkou šanci na olympiádu postoupit, ale definitivní jistotu jsem neměla. Na závod jsem koukala a čekala… Nic jiného než doufat, mi nezbývalo. Pak jsem měla samozřejmě radost.

Půjdete se v Paříži podívat i na slavnostní zahájení?

Určitě, chci si to užít, když už na olympiádě budu. Jsem zvědavá, jak moc mě ta atmosféra pohltí.

Bude vám při závodě držet někdo palce přímo v dějišti?

Na tribuně budou mamka se sestrou. A známí to budou sledovat v Českém domě, protože už nebyly lístky. Mamka na žádném mém velkém závodě nikdy nebyla. Bojí se, abych nespadla, nerada se na to kouká. Ale teď to určitě zvládne a jsem moc ráda, že u toho budou se mnou.

Ví se o vás, že jste fanynkou tetování. Někteří olympionici si nechávají na památku vytetovat olympijské kruhy. Nenapadlo vás to?

Jasně, že ano…  Po olympiádě si je nechám vytetovat zezadu na krk. Jen takové decentní, aby to bylo trochu vidět, když někdo půjde za mnou.

Foto: Jan Brychta, ČOV

Autor článku: Jan Krůta

Související

Recommended