Aktuálně probíhá mistrovství Evropy pro kategorie juniorů a U23 v Anadii (Portugalsko). Bajkery vystřídali silničáři a poté si přijdou na své i dráhaři. Těmi, kteří jsou na těchto akcích nejvíce vidět, jsou pochopitelně závodníci, případně trenéři. Ovšem realizační týmy jsou podstatně širší, od mechaniků, přes maséry, doktory až po týmové manažery. Pohled do zákulisí nám nabízí rozhovor s dlouholetým mechanikem české silniční reprezentace Richardem Šmídou.

Je den před závody a ráno je klasický šrumec. Brzká snídaně, mechanici chystají kola na trénink, maséři pití do bidonů, traťovky a další potřebné věci. Kdo je v tomto realizačním týmu nepřehlednutelná postava a ikona reprezentace? Dvoumetrový mechanik českého reprezentačního týmu, odchovanec prostějovské cyklistiky Richard Šmída zvaný „Šmíďák”.

Ríšo, po kolikáté jsi vlastně na vrcholné akci s reprezentací?

No, nemám to přesně spočítané, ale na mistrovství světa jsem byl asi osmkrát, na mistrovství Evropy šestkrát a jednou na Olympijských hrách v Tokiu.

Jaké MS bylo pro tebe to první?

Bylo to MS v Richmondu v USA, tam vlastně vyhrál Slovák Peter Sagan.

Jak bereš takový reprezentační výjezd, co to pro tebe znamená?

Ať jsou to OH nebo všechna mistrovství, jedná se o akce, které jsou vrcholem pro všechny, jak pro závodníky, tak pro nás, co jsme v realizačním týmu. Člověk se musí připravit co nejlépe a nechat tam, jak se říká, všechno.

Co tě nejvíce těší na závodech nebo máš nějaký specifický emoční zážitek?

Tak pro mě je vždy emotivní to, když se vracíme domů s nějakým skvělým výsledkem. Je jasné, že medaile je nejen pro sportovce, ale i pro nás to nejcenější. Strašně moc to sportovcům přejeme, a když se s námi dělí o jejich radost, což tak většinou je, vždy jsme skvělá parta, tak to je to nejvíc, medaile, úspěch, radost z dobře odvedené práce. Navíc v reprezentaci jsme opravdu super tým.

Kdo je tu tvůj největší “parťák”? Nebo s kým třeba nejčastěji spáváš na pokoji?

To je přece jasné, s masérem „Perňasem“ (Josefem Perným), ale všechny kluky mám rád jako „pes“. Od mechaniků počínaje, tj. Libora Maisnera, Karla Slezáčka, mého syna Martina, přes maséry Petra Vopálku, Jana Čuřína, Michala Frantíka nebo doktora Roberta Válku či Aleše Kroužeckého. Navíc trenér Tomáš Konečný je opravdu super člověk, bývalý závoďák a pro mě osobně skvělý šéf trenér. Vždy má všechno dokonale připravené a drží, jak se říká lajnu, vše je jasně dané. Bude se mi po tomto týmu jednou stýskat.

Co Olympiáda? Jaká byla?

Specifická, jiná, emoční, ale krásná. Dokonce i tam jsme se zasmáli. Jsem rád, že jsem na OH s kluky byl.

A jsou i smutné nebo stresující okamžiky v cyklistice obecně?

No odbočím od reprezentačního výjezdu. Ten nejemotivnější jsem zažil asi letos na jaře při Českém poháru v Kyjově, kdy jsem doslova zachraňoval holý život jednomu Rakouskému závodníkovi. Dostal jsem se k této situaci a závodníkovi jako první. Závodník vrazil do stojícího auta a prolétl zadním oknem do auta a pořezal se u toho na krku a já mu dával první pomoc a vlastně jsem mu držel postižené místo na krku. Pomoci druhému beru jako samozřejmost, to by měl udělat každý člověk bez váhání. Ovšem byl to hrůzný zážitek. Jsem rád, že cyklista byl zachráněn. Navíc mi po návratu z nemocnice napsal a poděkoval mi, toho si moc vážím.

Olomoucký kraj, město Prostějov je cyklistické město. Ty se cyklistikou i živíš mimo reprezentaci. Je to tak?

Je to tak. Mám cyklistickou prodejnu a servis v Prostějově. V zimě navíc půjčujeme ještě lyže. Také občas jezdím jako mechanik i s prostějovským týmem.

Letošní ME v Portugalsku, jak to bereš?

Jsem za účast rád. Je tu opět super parta lidí a i skvělí závodníci, kterým moc přeji úspěch. A jinak je tu pěkné teplo.

Co by jsi chtěl říci závěrem?

Chtěl bych poděkovat svým blízkým. Bez podpory rodiny a manželky by ani mechanika u nároďáku a vůbec u cyklistiky dělat nešlo. Budete se divit, naposledy jsem byl na dovolené s rodinou, když Martin (dnes také mechanik nároďáku) měl tři roky.

Autor článku: Admin

Související

Recommended