Veronika Jaborníková: Baví mě rychlost
Žije velký sen. O olympiádě v Los Angeles 2028, kde v nejodvážnějších představách vybojuje medaili. Jednu přivezla Veronika Jaborníková, dráhová cyklistka Dukly Brno a české reprezentace, před pár dny z Nations Cupu v Turecku. Stříbro je jejím životním úspěchem.
Přitom s cyklistikou sekla. Je to už dávno, co dala kolu sbohem. Dva roky neměla na závody ani pomyšlení, ale pak se do sedla vrátila. Jen změnila disciplínu a ze silnice přešla na dráhu. Bitvy na oválu a kolech, co nemají brzdy, jí vrátily radost z ježdění. Čtyřiadvacetiletá závodnice pocházející z Břeclavi vypravuje o motivaci k návratu i úskalích dráhové cyklistiky v tuzemsku.
Jaká byla vaše cesta na dráhové ovály?
Docela složitá. S cyklistikou jsem začala už jako malá. Táta, který nikdy nejezdil závodně, nás ke kolu přivedl se sestrou Aničkou. Začínala jsem v Břeclavi. Ale ve dvanácti letech jsem s cyklistikou sekla. Jako žákyně jsem závodila a trénovala na silnici. Moc mě to nebavilo, teda spíše vůbec.
A co vás následně přilákalo zpět?
Vrhla jsem se na atletiku. A vlastně jsem byla docela úspěšná, takže jsem mohla klidně pokračovat. Souběžně jsem hrála volejbal, také jsem se věnovala horolezectví, respektive lezení po stěně. A dokonce jsem chodila na judo. Zásadní roli v mém návratu sehrála sestra. Začala závodit na silničním kole. Vyhrávala České poháry. Její úspěchy mě nakoply. A já si řekla, že bude fajn jezdit společně.
Místo silnice jste si však vybrala dráhu. Tolik jste na silnici, která je označována jako královna cyklistiky, zanevřela?
Silnice mě baví, pokud netrvá delší dobu než dvě hodiny. Třeba jako kompenzaci k dráhovému tréninku si ji umím představit. Ale jinak ne. Silniční trénink je hodně o morálce. A trávit pět hodin v sedle? Nic pro mě. Dráha mě naplňuje. Je to rychlejší, dynamičtější. Má to náboj. Překonávání časů, posouvání limitů… Hlavně ta rychlost mě baví.
Neměla jste respekt z disciplíny, kde není nouze o nebezpečné situace a občas dochází k dramatickým pádům?
Dlouho jsem se strachem bojovala. Nebudu tvrdit, že jsem žádné obavy neměla. Hlavně v keirinu, který je kontaktní. Jezdíme sedmdesát kilometrů v hodině. Karamboly v tak vysoké rychlosti jsou nepříjemné. Ale člověk to nemůže ovlivnit. Takže jsem to nějak přijala. Zatím se mi pády vyhýbají. Naposledy jsem vlastně spadla ještě v juniorkách při tréninku, který se navíc odehrával na silnici. Přibližně v sedmdesátce, takže vím, o čem mluvím.
Pro mnoho lidí představuje cyklistika výplň volného času. Jak jej trávíte vy?
Mám docela divokého psa, takže pokud zrovna netrénuji či nezávodím, snažím se unavit psa. Když mám někdy volný celý den, stejně jsem aktivní. Ráda se věnuji lezení na stěně. Dělám i další sporty, k nimž se běžně nedostanu. A také jezdím na kole na kávu… Ale před závody žádné aktivity nevyhledávám, naopak všechno omezuji. Dráhových závodů zase není tolik, abych riskovala absenci. Na druhou stranu, člověk se může zranit, když jde pro rohlíky do krámu, tudíž jde o nějaký rozumný přístup.
Dráhová cyklistika v Česku má sice velkou a úspěšnou historii, nicméně současné domácí podmínky disciplíně úplně nakloněné nejsou. Je složité za dané konstelace obětovat všechnu energii?
Někdy si nejen já, ale všichni dráháři, říkáme, proč se věnujeme sportu s omezenými prostředky, a ještě v situaci, kdy nejsou tréninkové možnosti zrovna dobré. Ale dráha je moje srdcovka. A když člověk vybojuje nějakou medaili, jde o velké povzbuzení. Při Nations Cupu jsem dokázala, že mohu závodit s nejlepšími. I přes všechny překážky, které v Česku dráhová cyklistika obnáší. A to mě těší.
Přiblížíte váš běžný tréninkový režim?
Přes léto trénujeme na našem betonovém oválu v Brně. Během zimy makáme ve vnitřních prostorech. Vlastně jsme velkou část předešlých měsíců strávili coby dráhaři na chodbách brněnské Dukly. Třikrát čtyřikrát v týdnu jsme trénovali na watt biku. A obecně trávíme dost času v zahraničí. Pokud chce člověk vyladit formu, jde o nezbytnost. Byli jsme několik týdnů v Dánsku, pak v Belgii. Ve Vídni, kam jsem jezdila jako juniorka, bohužel velodrom zbořili. Tam jsme byli za chvilku a mohli vyrazit třeba na dva dny v týdnu. Teď musíme jezdit větší vzdálenosti.
Hledí na vás v zahraničí přes prsty kvůli absenci vlastního velodromu?
Nemám ten pocit. Třeba v Belgii jsme měli super možnost a trénovali s tamní reprezentací. Dokonce jsme se účastnili belgického šampionátu. Startovali jsme v týmovém sprintu a jeli jsme dvoustovku. Oni mají skvělé vytrvalostní jezdce, ale sprintery zase tolik ne. Takže byli za naši přítomnost rádi.
Výsledkem bylo parádní představení na Nations Cupu v Turecku. Při týmovém sprintu jste přispěla k českému rekordu, ve sprintu na dvě stě metrů překonala vlastní český rekord, a pak vše završila druhou příčku v keirinu. Měla jste životní formu?
Všem se nám povedlo zajet super časy a skvělé výsledky. Věděla jsem už po mistrovství Evropy v Belgii, které bylo před měsícem, že výkonnost mám dobrou. V týmovém sprintu se sestrou Aničkou a Sárou Peterkou dokážeme zajet skvělý závod, i když ještě něco maličko chybí na medaili. Ale i tak jsem ráda… Já dlouho trénovala sama a mám radost, že holky už dorostly a můžeme společně závodit. Jsme nastavené stejně a toho si vážím. V keirinu, z něhož jsem vybojovala stříbro, jsem byla na svoje poměry ledově klidná. Je tam tolik proměnných, že jsem neměla žádný plán. Jen jsem chtěla zajet dobrý závod. A vyšlo to dokonale.
Jaká je největší motivace pro další sezony?
Určitě olympiáda v Los Angeles. To je hlavní cíl, k němuž všechno směrujeme.
Foto: Arne Mill, Martin Straka
Autor článku: Redakce
