Dlouhých sedm let čekal Tomáš Slavík na svůj třetí titul mistra světa ve fourcrossu. Dočkal se v závěru minulého týdne na trati ve Val di Sole, která pro něj byla dlouho zakletá. O tituly se tam bojovalo od roku 2015 (nejelo se jen vloni kvůli Covidu) a Tomáš se dočkal na šestý pokus.

Navíc v sezóně, která nebyla jednoduchá, protože 6 týdnů před šampionátem ho skolil Covid. A jeho průběh vůbec nebyl lehký. „Spadl mi neskutečnej balvan ze srdce, že to vyšlo a zrovna na téhle trati,“ říká 34letý borec z týmu GHOST Bikes.

Tomáši, jaký je to pocit, být trojnásobným mistrem světa?

Cítím se parádně. Dlouho jsem si myslel, že pocit z prvního titulu z roku 2010 už nic nepřekoná. Ale ten poslední byl pro mě ještě intenzivnější. Šest let jsem byl pokaždé super připravený, byl jsem jasný favorit, zdravý, namotivovaný, ale nakonec se vždycky něco pokazilo: udělal jsem nějakou chybu, došlo k nějakému technickému problému, diskvalifikaci… A už jsem si říkal, že je to snad utopie. V hlavě jsem to nesl hodně.

A letos tomu taky nic nenasvědčovalo, když vás šest týdnů před MS semlel Covid…

To teda, taky jsem tam jel nejhůř připravený za poslední roky. Měl jsem Delta mutaci, úplně mě to semlelo. Deset dní jsem měl horečky a ležel jsem v posteli. Trénovat jsem začal až dvanáct dní před šampionátem. Trápil jsem se. Dohnal jsem to silově a dynamicky, ale s vytrvalostí a vyšší intenzitou jsem byl na bodu mrazu. Na začátku jsem si říkal, jestli má vůbec smysl tam, jet, ale naštěstí se to každým dnem zlepšovalo.

Mohl jste hned po prodělání nemoci začít trénovat?

Celkem jsem musel být 24 dní v izolaci. Ještě štěstí, že bydlím skoro na samotě. Na zahradě mám startovací zařízení, v baráku posilovnu, vedle svůj kus lesa. To byla moje jediná záchrana. Kdybych bydlel někde v paneláku, nedokázal bych se připravit.

Ale nakonec jste to přes všechny ty problémy zvládl skvěle…

Věděli jsme, že do závodu půjdu s určitým deficitem. Když se ale zpětně podívám na svou finálovou jízdu, tak byla celkem perfektní a krásná. I když jsem to dojížděl na kyslíkový dluh…

Musel jste se během závodu v rámci možností šetřit?

Trochu jo, šel jsem do toho hodně opatrně a snažil se jezdit takticky. Byl jsem třetí v kvalifikaci, což je pro mě nové, protože jsem ji skoro vždycky vyhrával. Ale ve Val di Sole se dá dobře předjíždět, takže není tragédie, když člověk neodstartuje jako první. Když jsem šel na start finále, měl jsem tepovku 155. A to bylo 15 minut po dojetí předchozí jízdy. Normálně mívám pod sto. Ale povedl se mi start, vletěl jsem do první zatáčky, klukům jsem ujel a pak už jsem to držel.

Co vám blesklo hlavou v cíli?

Nevěřil jsem tomu… V hlavě jsem to měl špatně nastavený. Uvědomil jsem si ty předchozí roky dřiny, jak to nešlo. Všechno ze mě najednou spadlo. Obrovský balvan… Věděl jsem, že jsem to konečně zlomil. Dal jsem hlavu dolů, začaly mi téct slzy.

Jaké jste zaznamenal reakce od soupeřů?

Jsme sice soupeři, ale taky jedna velká parta, taková komunita. Kluci mě mají už za takového průkopníka a ambasadora našeho sportu, takže mi to moc přáli. Říkali, že pro fourcross jako takový je skvělá reklama, když jsem vyhrál třetí titul po těch letech smůly. Byla tam spousta emocí, všichni na mě naskákali… Ani jsem neodjel na hotel, zůstali jsme tam a rovnou jsme slavili. I s českými závodníky, kteří už neměli další povinnosti. Vydrželi jsme až do rána, byla to správná oslava titulu 😊

Mohli jste slavit dvě zlata, protože Michaela Hájková ovládla kategorii žen.

To bylo fantastický. Já už Míšu s někým řešil v jednom rozhovoru asi rok zpátky, ptali se mě na ní. A říkal jsem, že jednou vyhraje mistrovství světa. Jen jsem nečekal, že to bude tak brzy. Je to skvělý úspěch pro český fourcross. Míša to zvládla skvěle.

Je pro vás třetí titul motivací do další kariéry?

Velikou. Tře tituly získali i Michal Prokop a Brian Lopes, jsme tam seřazení tři. Já se utvrdil, že na to pořád mám. Pořád mám velkej drajv, chci dál závodit, vítězit. Mám to prostě v krvi.

Co vás čeká dál?

Teď si dám pár dní úplný oddych bez kola, oslavím titul s kamarády v Brně, odkud pocházím, i v Jablonci, kde bydlím. Od 22. září mě čekají starty na sérii Crankworx v Kanadě a v půlce listopadu ještě Crankworx na Novém Zélandu. Mezi tím ještě Český pohár.

Vrátíte se příští rok zase k městským sjezdům v jižní Americe?

Snad už to situace ohledně Covidu dovolí. Jezdí se to leden až březen a teď jsou naplánované sjezdy v Kolumbii, Chile a Brazílii. Doufám, že  už se to zase vrátí do normálu.

Foto: Michal Červený

Autor článku: Jan Krůta

Související

Doporučené